Největší hodnotu má vlastní zahrada

Vašku, čím jsi chtěl být jako kluk?

Hrál jsem si na policistu, kosmonauta a spoustu dalších klukovských rolí, ale žádnou konkrétní představu jsem neměl. Děda i táta byli řezníci, a tak jsem šel na průmyslovku a vystudoval obor technologie masa. Tátu jsem následoval i ve sportu a dlouhé roky jsem se profesionálně věnoval zápasu ve volném stylu. Tenkrát mi vůbec nedocházelo, že tvůrcem svého života jsem jedině já.

Do svých 40 let jsem žil v jakémsi polospánku. Hodně jsem cestoval a nedokázal jsem si definovat, co vlastně chci. Dostal jsem se do národní reprezentace, ale nikdy jsem netoužil být mistrem světa. Tenhle přístup se časem ukázal jako můj životní úděl – mám velkou potřebu získávat spoustu dovedností a poznávat různá řemesla, ale nepotřebuju v tom být nejlepší. Sbírám jednotlivé puzzle, ze kterých se skládá obraz, a skrze zkušenosti můžu inspirovat druhé. V tom vidím svoje poslání.

Jakou zkušenost ti dala gastronomie?

Byla to hodně divoká kapitola. Nejprve jsem potkal Janu, svoji ženu a spřízněnou duši, která změnila celý můj dosavadní život. Hned jsme oba věděli, že spolu chceme žít, založit rodinu a odstěhovat se na venkov, a mě to přirozeně táhlo zpátky ke kořenům do Soběsuk, odkud pocházel už můj praděda a kde jsem trávil dětství. Když jsme přemýšleli, co bychom tam dělali, napadlo nás navázat na rodinnou tradici a obnovit hospodu v domě po dědovi.

Psal se rok 2004 a my jsme se rozhodli vybudovat špičkový podnik na vesnici. Byla to nehorázná drzost. Neměli jsme žádnou zkušenost s gastronomií a málem jsme nevěděli, jak vypadají americké brambory. Táta choval angusy, a proto jsme otevřeli steakovou restauraci, ale kromě konceptu a odhodlání jsme neměli nic. V bance nás považovali za šílence a peníze jsme si museli půjčit od známého. Den před otevřením jsme neměli ani na steakové koření a byli jsme vážně na nule, přesto jsme rozepsali nový příběh.

O čem?

O dvou pracovitých bláznech, kteří se dřeli z kůže a chtěli, aby bylo všechno perfektní, včetně kanafasu na příbory. Od samého začátku to byla neuvěřitelná jízda jako na horské dráze a hospoda se rozběhla mnohem rychleji, než jsme čekali. Chyběli nám zaměstnanci, takže jsem lítal po place, večer uklízel záchody a na konci dne se slavnostně opíjel s úlevou, že jsme to zvládli. Často jsem se k ránu probouzel, seděl na posteli a prostě jen brečel z vyčerpání.

Potom jsme našli dobrého kuchaře a restaurace nabrala jiný směr. Učili jsme se pracovat s masem, zdokonalovali se a předávali jsme kompetence v týmu. Postupně se k nám sjížděli hosté z okolí i celé republiky a musím zpětně poděkovat za to, kolik chyb nám odpouštěli. Myslím si, že za to mohla naše pozitivní energie a nadšení – podnikali jsme srdcem a podle intuice.

Po několika letech jsme zjistili, že restaurace na venkově potřebuje ubytování. Tehdy už nám banka důvěřovala, a tak jsme se rozrostli o penzion a stodolu. Byla to radost, ale taky zázrak, že jsme se nerozvedli. Bydlet ve vlastní hospodě, mít na krku dluhy a neustále řešit provoz, opravy a spoustu dalších problémů není dlouhodobě udržitelné. Dneska bych podnikal jinak. Každopádně práce v gastronomii je těžká řehole a já obdivuju všechny, kteří jí upsali duši.

Jaké to je opouštět vlastní restauraci?

Bylo to těžké. Dům jsem zdědil společně s tradicí a rodina lpěla na minulosti. Navíc se ozývalo moje ego, které se nechtělo vzdát všeho, co jsme za těch 14 let vybudovali. Uvědomovali jsme si všechnu tu dřinu okolo a taky to hezké, co nám gastronomie dala – setkávání se s novými lidmi, sdílení a přátelství. Pak jsme si ale srovnali priority a bylo jasné, že to musíme předat někomu, komu to bude přinášet smysl.

Náš přístup k životu se měnil a chtěli jsme ho naplnit něčím jiným, i když jsme nevěděli, co přesně to bude. Zároveň jsem se v té době přestal jíst maso. Každý týden jsem vozil býky na porážku a jednoho dne jsem si řekl: Dost! Už jsem se nemohl dívat na to, jak se brání smrti. Jenže dovedeš si představit vegetariána se steakovou restaurací? To je přece úlet! Lidi by nás ukamenovali, kdybych z Angusfarm udělal veganskou hospodu, a tak přišel čas odejít.

Myslím si, že zachránit se můžeš jedině tehdy, když se včas pustíš toho, co už pro tebe ztratilo význam. Restaurace je teď v dobrých rukou našeho kamaráda, stále se jí daří a já můžu žít svůj život se svou rodinou – bez ohledu na očekávání ostatních.

Jak bys popsal Organic Farm Soběsuky?

Na tomhle pozemku jsme si původně chovali ovce a prasata a pěstovali zeleninu pro Angusfarm, po odchodu z gastronomie jsme tu postavili centrum, které se dost podobá restauraci . Dál si v sobě totiž neseme pohostinnost a chuť shromažďovat okolo sebe lidi na stejné vlně, chceme jim vařit dobré jídlo a ukazovat, že můžou tvořit to, co chtějí, a ne to, co by měli nebo musí.

Nejprve jsme si darovali možnost být sami sebou a zkusili jsme si, jaké to je žít vědomě v souladu s přírodou. Vybudovali jsme svůj prostor pro seberozvoj, abychom ho pak mohli sdílet s ostatními lidmi. Těm nabízíme čas na to, aby objevili svoje touhy a sebrali odvahu je realizovat. V běžném koloběhu se většinou neumíme zastavit, a zeptat se, co je pro nás skutečně důležité, natož abychom zaslechli odpověď našeho srdce.

Takže Organic farm je...

Permakulturní zahrada, rodový statek a místo, kde se odehrávají setkání a různé kurzy. Když to hodně zjednoduším, jsme takoví láskyplní nakopávači do zadku. Necháváme lidi chvíli žít náš život, sdílíme naše zkušenosti s dýcháním, jógou, otužováním a skutečným jídlem a na doma jim zabalíme tvůrčí myšlenky, motivaci ke změně a novou energii.

Zásadní roli v tom hraje permakultura – styl zahradničení, který v sobě zahrnuje daleko víc než jen správné rozmístění záhonů. Jde o postoj k životu, k našemu nejbližšímu okolí i k celé naší planetě. Myšlenky permakultury jsou součástí všeho, co u nás můžeš vidět a jíst. Znamenají udržitelnost a systém, který nejde proti přírodě, ale naopak s respektem využívá její principy.

Nedá se to vysvětlit v několika větách. Můžeš o tom číst, můžeš tomu věřit, ale dokud nežiješ v přírodě a nenapojíš se na ni, nepochopíš to.

Jaký je tvůj vztah k jídlu?

Líbí se mi holistické pojetí života, který není jen o mysli a duchovním rozvoji, ale taky o fyzickém těle a stravě. Podle mě se to od sebe nedá oddělit a člověk, který chce duchovně růst, nakonec vyhledává jídlo, které má čisté vibrace. My jsme je našli v zelenině a bylinkách z vlastní zahrady. Myslím si, že největší a trvalou hodnotu má to, co si vypěstuješ ty sama.

Říká se, že divoké rostliny a byliny z tvé zahrady tě dokážou vyléčit, protože jsou moudré a poznají, co tě trápí a co právě teď potřebuješ. Každý živočich i rostlina cítí lidskou energii. Rozum nám sice říká, že je to blbost, ale jediný tvor, který už nedokáže vnímat, je člověk. Dříve jsme přírodě rozuměli, dneska se znovu učíme jí naslouchat.

Co jste se zatím naučili vy?

Sami na sobě jsme se přesvědčili, že nemá smysl cpát se prázdným jídlem, ze kterého se v těle stává pouhý odpad. Začali jsme se ještě víc zajímat o původ surovin a jejich kombinace a zkoušeli jsme jíst vědomě. Pak se k tomu přidalo dýchání a otužování podle Wima Hofa, které se dnes prolíná všemi našimi kurzy. Neberu to jako aktuální boom, ale jako přirozenou cestu ke zdravému tělu a zdravé psychice.

Spoustu znalostí nacházíme právě ve vlastní zahradě, takže sázíme různé druhy zeleniny a sklízíme plody z keřů, jako je třeba zimolez kamčatský nebo mišpule, které projdou mrazem a chutnají jako přesnídávka. Naše dcera Mája se rozhodla napsat veganskou kuchařku a fascinuje mě, co všechno dokáže připravit z naší úrody.

Rostou nám tu i matečnice světelného kořenu (jamu čínského) z rodu batatas, který pochází z Číny. Pěstuje se v bednách a jeho hlízy jsou neuvěřitelně vydatné, protože v sobě údajně koncentrují světelný éter. Na světě zkrátka existují věci, kterých se nemůžeme dotknout. Nedokážeme je změřit ani spočítat, ale přesto víme, že fungují.

V současném světě se odehrává transformace, stejně jako se to děje při našich workshopech. Málokdo odjíždí ze Soběsuk stejný, jako přijel, a to je to, co mě naplňuje spokojeností a motivuje k další práci, která vlastně není prací, ale radostí z tvoření.